Odpovědnost za úvěr má především spotřebitel

Jak se však ukázalo v praxi, dosud zákon významnou změnu nepřinesl a nemůžeme ji očekávat ani od jeho novelizované podoby.

 

Zákonné úpravy – ty již platné i ty připravované – eliminují především nejtvrdší triky, kterými se pochybné finanční instituce snaží z klientů vymámit peníze. Zákon pod hrozbou sankcí vyžaduje uvádění pravdivých a úplných informací o úrokových sazbách a nákladech na úvěr nebo možnost do 14 dnů od smlouvy o úvěru odstoupit. Novela má také kvůli častému zneužívání zakázat používání směnek či šeků nebo používání předražených „informačních“ telefonních linek začínajících číslicí 9.

 

 

To, co se zejména skrývá za tak často zmiňovaným pojmem „odpovědného úvěrování“, však zákon efektivně neřeší. Jde o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr, kterou obsahuje již současný zákon. Věřitelé mohou tedy úvěr poskytnout pouze tehdy, posoudí-li, že jej dlužník bude schopen splácet, a to primárně na základě informací získaných od spotřebitele, případně nahlédnutím do bankovních či nebankovních registrů. Pokud si věřitel bonitu klienta neověří, poruší zákon. Nahlížení do registrů by však mělo být jednou, nikoli jedinou možností takového ověření.

 

I přesto je toto vymezení natolik vágní, že skutečně relevantní posouzení bonity klienta zůstává na věřiteli více méně dobrovolně. Solidní instituce, jejichž cílem není připravit dlužníka o mnohonásobek půjčené částky, již takto dávno postupují bez ohledu na legislativní úpravy, mimo jiné ve svém vlastním zájmu.

 

Maximální výše pokut za porušení zákona se má nyní zvýšit z 5 až na 20 milionů korun. Ani nižších limitů však Česká obchodní inspekce dosud příliš přísně nevyužila. V prvním pololetí letošního roku dosáhla nejvyšší uložená pokuta pouhých sta tisíc korun. Nedostatečného posouzení bonity klienta se přitom týkaly pouze dvě pokuty v řádově nižších částkách. Celkově po jednom a půl roce, kdy zákon platí, došla Česká obchodní inspekce k závěru, že k porušování práv spotřebitelů dochází ve stále stejném rozsahu.

 

 

Na jednu stranu by tedy měly kontrolní orgány rázněji uplatňovat možnosti, které jim zákon poskytuje. Na druhou stranu by jich měli k aktivnější obraně využívat i sami spotřebitelé – obracet se na soudy, orgány policie, případně podat návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem. Například v sousedním Německu se již objevily případy, kdy klienti vyhráli soudní pře a de facto tak usvědčili úvěrové společnosti ze „záměrného předlužování“.

 

Odborná veřejnost se bohužel často domnívá, že stačí, když žadatel nemá v úvěrovém registru záznam o nesplacených dluzích. U klientů s pěti a více, byť řádně splácenými smlouvami existuje přitom až třikrát vyšší pravděpodobnost, že se dostanou do situace, kdy nebudou schopni úvěr splácet.

 

Zodpovědnost za půjčku zároveň nelze z rukou žadatele odejmout. Vědomí vlastní dlouhodobé pozitivní i negativní úvěrové historie je součástí zodpovědného přístupu každého jednotlivce a zároveň i součástí naplňování finanční gramotnosti v každodenním životě.

 

Změny, které má novela zákona o spotřebitelském úvěru přinést, jsou pro spotřebitele jednoznačně pozitivní. Nerovnováha mezi žadatelem o úvěr a jeho poskytovatelem však zůstává i nadále zachována a konečná odpovědnost leží na spotřebiteli. Dlouhodobé řešení tak zřejmě přinese jen postupná samoregulace trhu a rostoucí finanční gramotnost obyvatel.

 

Lidové noviny, 26. 9. 2012, Rubrika: Horizont, Strana: 12, Autor: JIŘÍ RAJL

  Jiří Rajl, LLCB, z.s.p.o.